Košíkářství Mělník - Petr Král
Historie proutěného řemesla |
 |
Historie proutěného řemeslaVidea na youtube Proutěná tradice, Košikářství Mělník, Čelákovické košíkářství,Košíkářské muzeum Morkovice- Sližany, zveřejnění tvurčího studie Historie košikářství Čech a Moravy za přispění Ministerstva kultury regionálního odboru v rámci projektu Nositelé tradic lidové výroby 1) Archeologie nenalezeného Z nejstarších dob civilizace na českém a moravském území se pletené výrobky prakticky nedochovaly. Výplety z přírodních materiálů podléhají rozkladu citelněji, než kovové či hliněné výrobky. Jejich pozůstatky však nacházíme při archeologických průzkumech ve formě obtisků pletené struktury. Zbytky dávných pletených výrobků nalézáme na místech se stálou hladinou vody, například v bažinách či ve studních, kde se díky stabilnímu prostředí zakonzervované dochovaly do dnešních dnů. Existenci a užívání pletených košů lze odvozovat i z dobových kulturních paralel a vlivů. Za šířením mnohých technologických postupů v Evropě stála Římská říše a její dobyvačná politika. Nové řemeslné techniky přicházely na dobytá území spolu s římskou armádou. Co se pletení proutí týká, vyplývá z pramenů, že římští legionáři měli ve své vojenské výbavě koše na hlínu, které se používali při vykopávání valů. Proutí využívali i ke zhotovení štítů, které používali při výcviku. Proutěné štíty, které se pro zlepšení vlastností potahovaly kůží, měly výhodu nižší hmotnosti a snadnější manipulace. I proto je využívala řada starověkých armád. Nejstarším pleteným nálezem na českém území jsou zbytky rybářských vrší v oblasti Valy u Mikulčic. Bez zajímavosti není fakt, že od dob starověkého Říma je zde užíván zahnutý nůž zvaný knejp, který se dodnes používá jak v košíkářství, tak ve vinařství. Středověké a mladší důkazy o proutěných koších různých tvarů a velikostí nacházíme v dobových ilustrovaných písemnostech.
2) Činnost člověka a primitivní technologie pletení Na pletení košů – košíkářství nelze tak docela pohlížet jako na samostatné řemeslo. Vždy bylo spojené s další výrobní činností. Při budování osad a výrobě předmětů každodenního užití člověk sáhl po snadno dostupném materiálu – proutí. Primitivní koše sloužily k přenášení hlíny na stavby. Používaly se v hornictví k vytahování horniny, převozu uhlí, železné rudy a stříbra. Sloužily při přepravě zboží na delší vzdálenost. Technologie pletení se uplatnila při chytání ryb i uchovávání potravin. Pletla se síta k přesívání obilí i hornin. Výplety byly používány při budování obranných valů. Pletení košů bylo tak součástí rozvoje lidské činnosti v různých oborech.
3) Solné a zemské stezky Proutěné výrobky našly své užití i v obchodě se solí. Sůl představovala důležitý dovozní artikl, který do českých zemí putoval po celý středověk po Zlaté stezce nejprve z dolů z bavorského Pasova, později z rakouského Linze. Krajinou postupovaly karavany soumarů, kteří přepravovali v bedněných sudech sůl. Při nedostatku sudů se sůl převážela v pletených koších. Podél těchto dávných cest vznikala sídla, která z obchodu profitovala a zároveň zajišťovala bezpečný průchod krajinou. Soumaři při svých zpátečních cestách převáželi řadu dalších artiklů, čímž přispívali k bohaté obchodní i kulturní výměně. Proutěné koše se zbožím přepravovali nejčastěji na hřbetech oslů. Pletené koše se využívaly i v samotných solných dolech, kde se v nich nechávala odkapat podmočená sůl. Tyto koše měly tvar obrácené homole.
4) Rybáři a převozníci Pro přechod vodního toku přetínajícího kupeckou stezku využívali putující obchodníci brody – místa s nízkou hladinou vody a pevným dnem koryta. V jejich blízkosti vznikaly kupecké osady. Kolem řeky se usazovali lidé, které živil rybolov a lodní přeprava. Z prostředí klášterů se rozšířila znalost pletení rybářských košů – vrší, které se na dlouhá staletí staly vítaným pomocníkem při lovu různých druhů ryb. Středověké řeky poskytovaly hojnost ryb, jejich lov byl však omezen ročním obdobím a klimatickými podmínkami. Přes sezonu se proto rybáři snažili nachytat co největší množství ryb. Ryby prodávali na trhu čerstvé i upravené pro delší uchování – sušené nebo uzené. Svou produkcí rybáři vrše stále zdokonalovali. V zimě, období vegetačního klidu, kdy se kvůli počasí většina činností přesouvala pod střechu, rozšířili pletaři svůj sortiment o různé koše k denní potřebě. Někteří rybáři se tak začali na pletení košů specializovat a prodávat své výrobky na trzích. Obydlí lidí žijících u vody bylo poznat podle proutěných plotů. Ploty se pletly ze silných prutů nevhodných na pletení košů a vrší. S životem na řece a pletení z prutů úzce souvisí i převoznictví. Lodě, které přepravovaly cestující, byly na předním stěžni označeny zelenou proutěnou koulí, která určovala přednost plavby. Tato pomůcka se stala převoznickým symbolem a znakem profese. Své uplatnění nalezly pletené výrobky také při rybnikaření. Velké proutěné koše se využívaly na odchyt a následný převoz ryb.
5) Klášterní řemeslo Na významných kupeckých trasách vznikaly kláštery. Mniši krom víry přinášely nové vědomosti a technologické postupy. Zabývali se pěstováním vinné révy. Pečovali o šlechtěné klášterní zahrady. V dobách středověku přinášeli rozvoj vinařství, ovocnářství a zelinářství. Rozvíjeli zároveň i košíkářství, které bylo využíváno při sklizni a přepravě plodin. V období vlády Marie Terezie po zavedení školských reforem bylo košíkářství vyučováno jako doplňující dovednost pro hospodaření, průmysl a řemesla. Obdobné rukodělné znalosti byly vyučovány v celém tehdejším Rakousku jako doplněk základní látky, tzv. trivia – čtení, psaní a počítání. 6) Zahradníci a vinaři Spolu s pěstováním zeleniny, ovoce, vína nebo chmelu vznikala potřeba produkty v krátké době sklidit, prodat či dobře uskladnit. Za obchodem na trh se putovalo často daleko. Proutěné výrobky sloužily při sklizni, k uskladnění produktů i při přepravě za obchodem. Takových košů musel být dostatek. Pletly se proto jednoduché obalové koše bez důrazu na estetickou stránku výrobku, u kterých se nepočítalo s tím, že se po převezení úrody ze zahrady na vzdálené tržiště vrátí. Tyto koše pletli každoročně jak zahradníci sami, tak specializovaní košíkáři. Pletené koše se používaly i pro převoz stromků jako obaly na kořeny. V zahradnických i hospodářských školách, kdy si lidé osvojovali pěstování zeleniny a ovoce, se vyučovalo i pletení košů jako součást zahradnického řemesla. Toto odvětví zaniklo s nástupem výroby dýhových bedýnek.
7) Cechy a fušeři Od 13. století vznikala ve středověkých městech organizovaná sdružení řemesel podle oborů. Cechy udržovaly řád a hierarchii lokální specializované výroby. Dohlížely na vyučení nových řemeslníků, řešily spory mezi řemeslníky, poskytovaly určité sociální zázemí jednotlivým řemeslníkům i jejich rodinám a zajišťovaly udržení monopolu ve městě. Pletení košů bylo vždy spojené s jinou lidskou činnosti. Pokud se košaři žijící ve městě zařadili do cechu, jednalo se o cech spojený s jiným řemeslem. Samostatný košíkářský cech byl jen na Moravě ve městě Morkovice, kde bylo mnoho lidí, které živilo pletení košů, a museli býti organizováni. Cechy byly zrušeny v roce 1859. Za fušery byli označení řemeslníci, kteří provozovali řemeslo mimo cech. Nemívali splněnou mistrovskou zkoušku, ve které se dokazovaly dovednosti, neřídili se společně stanovenými cenami výrobků a zpravidla nerespektovali regionální omezení, kterým cechovní řemeslníci podléhali. Koš pletlo bez prokázání svých řemeslných znalostí mnoho lidí. Proto byli příležitostní pletáci někdy označováni za fušery.
8) V době válek Výrobky pletené z proutí našly své místo i ve válkách, které zmítaly Evropou po celou její dlouhou historii. Nejširšího využití dosáhly v obraně proti dělostřelectvu. Rakouská armáda používala tzv. gabiony – proutěné koše plněné hlínou, které chránily dělostřelecké postavení před nepřátelskou palbou. Tlumily zásahy střel a po zásahu se kusy materiálu nerozptýlily, čímž nezranily posádku děla. Tento důmyslný vynález měl ve své době vymyslet i sám Leonardo da Vinci. Gabiony se využívaly i při prokopávaní zákopů k obléhajícímu postavení nepřítele. Do gabionů se vhazoval vykopaný materiál. Tuto činnost měli na starosti sapéři – ženijní oddíly. 9) Doba dřeva Dobou dřeva by se dalo nazvat období osídlování české krajiny. Ze dřeva byly stavěny budovy, opevnění, mosty, lodě, vozy a nářadí ke každodennímu používáni. Dřevo se využívalo na topení, k výrobě uhlí, při zpracování železa a jiných kovů. Ve středních Čechách byl lesů nedostatek, a proto se dřevo muselo dovážet po řekách. Řeky vytvářely ostrovy, souostroví a různé vodní odbočky, kde rostla hojnost dřevnatého porostu. Vlahé lužní lesy byly důležitým zdrojem dřeva. Při jejich opakovaném kácení vznikal prostor pro růst vrbového proutí na pletení košů. V krajině plné mokřadů se při odvodňování vytvářela koryta potoků i soustavy rybníků a haltýřů. Břehy se osazovaly vrbami. Kořeny stromů zpevňovaly břehy a poskytovaly dostatek obnovitelných zdrojů dřeva. Kořeny vrb navíc napomáhaly samočištění vody a chránily před erozním zplavování půdy. V krajině se tak utvářely koridory, které poskytovaly přirozené útočiště pro život drobné zvěře. Pěstování vrby jako rychle obnovitelného zdroje paliva a stavebního materiálu zapříčinilo rozvoj pletení košů po celém českém území. Koše se staly všestranně využívaným obalovým materiálem. Postupem doby se vrby začaly vysazovat i na planinách podél řek. Začaly tak vznikat pole osázené vrbami – prutníky. Tyto zhodnocené pozemky pro košíkářské účely se prodávaly v dražbách. Po vydražení si vrbové proutí sklidili sami pletaři. Jak kvalita i váha proutí kolísala, mohla být poptávka každý rok jiná. Proto byla dražba dobré řešení. Majitel si bez vynaložení většího pracovního úsilí zajistil každoroční příjem z pozemku, který sám o sobě neměl velkou hodnotu. Prutníků bylo ve své době po české krajině opravdu hojné množství. S postupem doby však začaly pustnout a zanikat.
10) Domácí výroba a její prodej Pletení košů bylo v minulosti úzce spjato s jinými řemesly. Týkalo se především rybářů a rolníků, kteří pletením košů doplňovali svůj výdělek. K těm se v zimním období přidávali lidé, kteří se zabývali sezonními pracemi. Například zedníci, dělníci z lomů, voraři nebo námezdní dělníci na polích a vinicích. Venkov byl do velké míry ekonomicky samostatný. Kupovaly se jen ty věci, které lidé sami nemohli nebo nedokázali vyrobit či vypěstovat. Popřípadě se směňovalo za práci, výpěstky a výrobky. Peněz bylo vždy málo. Domácí rukodělná výroba v zimním období byla příležitostí, jak vyrobit a prodat výrobky za peníze, a tím získat finanční prostředky na zlepšení rodinného rozpočtu. Do této zimní aktivity se zapojila celá rodina. Přímý prodej zajišťovali obchodníci – faktoři. Překupníci, kteří vykupovali rukodělné výrobky, stlačovali cenu velice nízko, nebo je směňovali za potraviny či jiné předměty. Tento obchod nebyl pro výrobce obzvlášť výhodný, ale překupníci výrobce vypláceli ihned. Výrobci za své výrobky dostávali peněz sice málo, ale byla to větší jistota, než nejistý vlastní prodej a čekání na případné kupce. Někteří pletaři se pokoušeli prodat koše přímo po vesnicích jako podomní obchodníci a získat za koše lepší cenu, než kterou by jim nabízeli překupníci. Část košíkářů se začala specializovat na určité řemeslné výrobky, například pletený nábytek či pletené kočárky. Tento specializovaným sortiment nabízeli po městech a vesnicích za provize obchodní cestující. O přímý prodej se snažilo mnoho příležitostných košíkářů. Docházelo proto k nadbytku proutěných košů a tím ke snižování jejich ceny. Protože příležitostní košikáři měli pletení jako přivýdělek přes zimu a na této činnosti nezáviselo jejich živobytí, cenu košů snižovali Vesničtí pletaři prodávali koše na trzích vedle sezonních výpěstků. Dokázali uplést širší sortiment, aby zaujali více zákazníků. Z některých příležitostných pletařů se se stoupající poptávkou nezřídka stávali celoroční košaři, kteří prodávali koše na trzích pravidelně. Na trzích se smlouvalo. Kupující se snažili cenu snížit s argumentem, že se koše dají koupit jinde a laciněji. K lacinějšímu prodeji se nechávali kupci přesvědčit hlavně ke konci trhu, aby měli prodáno a nemuseli zboží vozit zpět. Výrobci z blízkého okolí chodili na trh pěšky a své výrobky si nosili na zádech. Ti, kteří putovali zdaleka, používali k přepravě trakaře, dvoukoláky, povozy. Po řece se zboží vozilo na lodích a vorech. Se zavedením železnice se přeprava zjednodušila. Mnoho trhovců proutěné koše používalo jako obaly na své zboží. Koše se prodávaly s obsahem. Náklady na vracení obalů se zdály nákladné a zbytečné, čímž měli pletaři zajištěný odbyt. Oblíbené byly výroční trhy, takzvané jarmarky, kdy se kupní síla obyvatel během roku nashromáždila. Trhovci se sjížděli z daleka, aby nabízeli sortiment výrobků, který nebyl v kraji k mání.
11) Parou vpřed Košíkářské řemeslo našlo v 19. století své využití i v rychle se rozvíjející železniční dopravě. Cílem stavby státních železnic bylo spojení rakouských provincií a přístavů s Vídní a snaha propojení Rakouska s evropskou mezinárodní železniční sítí. Hlavními přepravovanými artikly byly sůl, dobytek, dřevo a uhlí. Severní dráha císaře Ferdinanda, vybudovaná mezi roky 1837 a 1851 stejnojmennou rakouskou železniční a těžební společností, spojovala Vídeň s Brnem, Olomoucí, Opavou a pokračovala k solným skladům v Haliči. Severní státní dráha, zbudovaná v letech 1842 až 1851, zajišťovala spojení z Olomouce přes Prahu do Drážďan. Železnice se stala znamením pokroku, urychlovala a usnadňovala přepravu zboží. Města, kudy železnice procházela, vzkvétala. Systém dorozumívání na trati a bezpečnosti provozu byl v počátku založen na optickém předávání zpráv pomoci proutěných návěstidel ve tvaru koule. Podél trati se na dohled od sebe, nejčastěji na vzdálenost 1 km, stavěly strážní domky. Různým polohováním proutění koule dávala obsluha strážního domku vizuální signál o dění na trati. Poloha nahoře znamenala volno, dolní pozice přikazovala stát. Nástupem telegrafu toto vizuální dorozumívání přestalo být dostatečně efektivní. Košová návěstidla se používala do roku 1877. Lokomotivy poháněné silou páry vyžadovaly neustálý příjem paliva – uhlí. Na překládání uhlí se používaly velké koše ouhrabáky se dnem zpevněným dřevěným křížem. Postupem času se tyto koše začaly plést z ratanu, aby měly delší životnost. Jejich spotřeba na dráze byla veliká, a proto zajišťovala košíkářům stálý příjem. 12) Industrializace Velký vliv na rozvoj hospodářství a spolu s ním i košíkářství mělo zrušení poddanství v Rakouském císařství v roce 1848. Vyvázání z roboty obnášelo vykoupení půdy, kvůli kterému se velká část obyvatel zadlužila až na 20 let. Snaha vydělávat na zaplacení na půjčky přispěla k intenzivnějšímu hospodaření. Lidé hledali různé vedlejší druhy příjmu, jakým mohlo být například právě košíkářství. Šlechta disponující kapitálem za vykoupenou půdu se začala věnovat podnikání. Rozvoj průmyslové technologie zrychlil výrobu a přepravu zboží. Nově vzniklé podniky představovaly odbytiště proutěného zboží, nejčastější byla poptávka po proutěných obalech. Vzhledem k dlouhotrvajícímu míru a absenci válečného konfliktu, který s sebou vždy přináší ekonomickou a sociální destabilizaci státu i jeho obyvatel, narostla mezi obyvateli kupní síla. Hospodářský pokles a krizi přinesla až prusko – rakouská válka ve 2. polovině 60. let 19. století a následný krach na Vídeňské burze v roce 1873. V chudých oblastech vznikala podpora rozvoje rukodělné výroby z místních surovin, mimo jiné i pletení košů z vrbového proutí. Vrbový materiál se dá snadno vypěstovat a k jeho následnému zpracování je potřeba jen několik nástrojů. Košíkářské řemeslo lze provozovat doma a variabilita proutěných výrobků zajišťovala jejich odbyt. Byly organizovány zimní košíkářské kurzy. Do chudších regionů byli zváni košíkáři – řemeslníci, kteří se zde pokoušeli zavést košíkářství jako zdroj obživy. Docházelo tak k velké výrobě hospodářských košů nižší kvality. Za podpory státu proto vznikly košíkářské školy, které vyučovaly výrobu řemeslných košů a nábytku podle daných norem kvality. Díky rozsáhlému území Rakouska se proutěné koše z českých zemí vyvážely i do vzdálených oblastí. Zavedením rukodělné výroby v kraji došlo do velké míry k zastavení vysídlování chudých oblastí a osvojení řemeslné výroby. V košíkářských střediscích docházelo k přísunu obyvatel.
13) Košíkářské školy a školní dílny V 19. století zažívaly české země rozvoj ve všech oborech. Vize hospodářského růstu a potřeba školených pracovníků ovlivnila rozvoj specializovaného odborného školství. Vznikaly zde hospodářské nebo zahradnické školy, kde se vyučovalo i pletení košů pro využití v daném odvětví. Košíkářství bylo v českých zemích poměrně rozšířené, ale místní výrobky nevykazovaly oproti jiným zemím dobrou kvalitu ani estetickou hodnotu. Tento fakt vedl k zakládání košíkářských škol, které měly garantovat výchovu nových košíkářských mistrů, kteří by dokázali uplést dokonale řemeslně provedené koše, bytové doplňky a nábytek. Na českém území bylo košíkářských škol založeno několik. Znalost pletení košů získávaly dokonce už děti v obecných školách, kde se vyučovaly školní dílny a děti se seznamovaly s rukodělnou výrobou.
14) Kočárky V polovině 19. století se stal mezi lidmi oblíbený vozík pro novorozence a batolata. Jednalo se v podstatě o kombinaci malého žebřiňáčku a vyplétaného selského žebřiňáku, proutěný prádelní koš na loukoťovém podvozku. Novému výrobku se začalo říkat malý kočár – kočárek. Kočárek byl jednoznačně módní záležitost. Jeho styl, velikost, barevnost stejně jako jeho technologie se postupem času vyvíjely. Například v Británii nastal po zavedení zákazu vstupu čtyřkolovým vozíkům na chodník rozvoj kočárků tříkolových. Další typ kočárku byl princezna. Princezna měla kovová kola a podvozek i pružiny s ozdobnou korbou. Po 1. světové válce se kvůli nedostatku železa začaly vyrábět kočárky s nízkým podvozkem – kukaně. Módní trendy v kočárcích se dostaly i do Čech. Košikáři zprvu pletli jen proutěné korby, ale postupem času začali organizovat celkovou výrobu kočárků. Na výrobu kočárků se některé košíkářské firmy začaly specializovat v období silné konkurence. Proutěné korby začaly být postupem času pod vlivem módních trendů nahrazovány dýhovými nebo prošívanými.
15) Nábytek Koncem 19. století vzrostla poptávka po cenově dostupném spotřebním zboží včetně nábytku. Košíkáři se tak dostali k výrobě pleteného nábytku, který se brzy stal masovou záležitostí. Proutěný nábytek nalezl své místo v kavárnách i na letních terasách a stával se čím dát tím oblíbenější. Z proutí vznikaly květinové stolky, lehátka, plážové kukaně aj. Mezi košíkáři vznikl v této době značný majetkový nepoměr. Na jedné straně zde byla vrstva dělníků, kteří pracovali celé dny na pár metrech čtverečních za minimum peněz. Na straně druhé obchodnická elitní třída, která vlastnila značný majetek.
16) Společenstva řemesel Císařský výnos roku 1859, který definitivně ukončil veškerou cechovní činnost, způsobil nárůst nekvalifikovaných výrobců i nekvalitních výrobků. Až v roce 1883 byl uzákoněn nový živnostenský řád a vznikla nová společenstva řemesel. Ta opět pečovala o odbornou výchovu učňů. Zákon z roku 1907 zavedl povinné tovaryšské zkoušky. Společenstva řemesel hájily zájmy řemeslníků, ceny materiálů i ceny hotových výrobků. Zároveň působily v prospěch řemeslníků i na politické úrovni spoluprací s živnostenským úřadem nebo žádostmi o projednání zákonů týkajících se jednotlivých konkrétních živností.
17) Světová válka Po vypuknutí první světové války v roce 1914 byla určena většina rakouské výroby právě pro válečné účely. Morkovičtí košikáři získali zakázku na proutěné obaly na dělostřelecké náboje. Pletly se koše na muly a osly nesoucí munici do hor. Tato činnost uchránila košíkáře před nutností narukovat na frontu. Z válečných bitev se vracelo mnoho raněných a zmrzačených vojáků, kterým jejich zranění znemožnilo vykonávat původní profesi. Bývali proto často posílání do košíkářských škol, aby si zde osvojili pletení, kterým by si mohli vydělávat na živobytí.
18) První roky Československé republiky S koncem války vznikl samostatný stát – Československo. Tento nový stát však dostal do vínku nelehkou hospodářskou situaci – ekonomiku vyčerpanou válkou a mnoho padlých či invalidů. Jedním z mnoha faktorů, které v počátku pomohly československé ekonomice, byl kapitál krajanů v USA. Mnoho košíkářů se seskupilo a začalo pracovat na vývozu proutěných košů a nábytku do Ameriky.
19) Zkrocení řeky Život kolem řek byl proměnlivý. Vodní hladina kolísala. Přicházela období sucha, jindy povodně. Řeky se klikatily, vytvářely vedlejší ramena a ostrovy. Rozlévaly se do slepých ramen, luk a mokřadů. Pro expandujícího člověka nepřinášela vodnatá krajina kýžené využití. Řeky bývaly nevyzpytatelné a spolu s životadárnou vodou přinášely často i zkázu a zmar. Lidé se proto začali snažit toky regulovat a vodní živel zkrotit. Sjízdnost řek upravovali stavěním jezů, což napomáhalo vodní dopravě. Budovaly se vyšší jezy z průplavovými kanály. Postupně se rovnala koryta řek nebo zasypávala vedlejší ramena i ostrovy. Říční koryta se prohlubovala. Jako zásobárna vody se budovaly přehrady. Lodní doprava posílala. Život u řek se změnil, což mělo bezprostřední vliv na košíkářství. Rybáři přestali chytat lososy a úhoře do pletených vrší, protože jim stály v cestě vyšší jezy. Krajina přestala být zaplavována a místa, kde se do té doby dalo pěstovat pouze proutí, mohla být využita efektivnějším způsobem. Místa na březích s písčitohlinitou půdou, kde bývaly vysázené prutníky, se proměňovala na pískovny, odkud byl písek vzápětí nakládán na lodě. Možnosti získávání vrbového proutí se omezily. Košíkářské řemeslo proto prošlo s nástupem moderní doby a první republiky úpadkem. K nedostatku materiálu na pletení se navíc připojila hospodářská krize. Pletené zboží nemělo dostatečný odbyt. Nové materiály pro výrobu obalů a kufrů pletené koše do určité míry vytlačily. Řemeslo vždy spojené s řekou tak spolu s jejím zkrocením téměř zaniklo.
20) Hospodářská krize Hospodářská krize, která celý svět zasáhla v roce 1929, se do Československa dostala v plné míře až o čtyři roky později. Československo orientované na export doplatilo na vysoká dovozní cla ostatních zemí. Bez práce se ocitl téměř milion obyvatel. Košíkáři neměli odbyt v zahraničí. Silná koruna znesnadnila vývoz. Tuto situaci využily k exportu svých výrobků košikáři v Polsku, kde měna procházela inflaci. Proto se čeští košikáři zaměřili na tuzemský trh. Jejich živobytí však obnášelo mnohé útrapy. Ceny košů byly tlačeny dolů. Košíkáři nemohli sehnat jinou práci. Jako živnostníci se nemohli účastnit projektů zaměřených na pomoc nezaměstnaným. Někteří košikáři opouštěli řemeslo, jiní doufali, že situace přejde. Vývoj však byl pro košíkáře nepříznivý. Přicházel nový materiál, který klasické košíkářské výrobky vytlačil z trhu. A domácí košíkářský průmysl tak v době první republiky zanikl.
21) Druhá Světová válka Po zabránění příhraničních oblastí nacistickým Německem, zanikly podniky na výrobu kočárků i německá společenstva košíkářů. Za války byla veškerá výroba určena pro válečné účely. Pro válečné výrobní účely byly zabavovány budovy košíkářských továren. Košikáři pletli v rámci válečných dodávek obaly na munici – „pumáky“. Válka rovněž zcela zastavila zahraniční dovoz cizokrajného pletařského materiálu – ratanu.
22) Po roce 1948 Nástup komunistické vlády spojené se stalinistickým Sovětským svazem přinesl obrovské změny v československém hospodářství. Znárodňovány a zabavovány byly velké továrny i malé živnosti. Ekonomika se soustředila na těžký průmysl a velké projekty výstavby přehrad, elektráren, továren aj. To vše vyžadovalo lidské zdroje a obrovské finanční náklady. Drobná řemesla jako košíkářství byla upozaďována. Muži byli potřeba v klíčových odvětvích průmyslu. V některých regionech pletení košů jako organizovaná činnost zcela zaniklo. V košíkářských centrech jako byl Mělník, Morkovice nebo Lomnice nad Lužnicí vznikla výrobní družstva, která se podle politické vůle reorganizovala. Měnila postupně názvy a strukturu vedení. Zde pracovali lidé staršího věku a lidé se zdravotním hendikepem. Rovněž zde pletly ženy, které měly malé děti, nenašly jinou práci a podléhaly povinnosti být zaměstnány. Podle plánů se v družstvech pletly koše pro JZD a továrny. Tradiční řemeslná výroba byla potlačena. Na minulost košíkářství se navázalo v oblasti exportu, který přinášel státu devizy. Ve svém řemesle pokračovali staří košíkáři, kteří si přivydělávali k nízkým důchodům. Jejich činnost byla zařazena jako přidružená výroba JZD, komunální služby nebo pletli pro košíkářská družstva doma.
23) ÚLUV a Krásná jizba Po druhé světové válce se jevilo jako nutné pojmout péči o lidovou uměleckou výrobu hlouběji a šířeji. Tato péče byla podpořena v roce 1945 právní normou v podobě celostátně platného zákona – dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše. Byla tím založena veřejnoprávní korporace – Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Tvořila ho družstva, jež pod sebou sdružovala drobné výrobce a řemeslníky, kteří se k tomuto svazku přihlásili. Ti pracovali samostatně, ale ústředí jim finančně pomáhalo. Vytvořilo též síť prodejen, které zajišťovaly odbyt vytvořených výrobků. Od roku 1948 docházelo v souladu s ideologií nového režimu k rušení soukromích dílen, a tím i změně charakteru družstev. Za těchto okolností přestalo být ústředí funkční a bylo nutné jeho přeorganizování. Proto v roce 1954 došlo k vydělení složky pečující pouze o lidovou uměleckou výrobu, která již dále tvořila samostatný celek řízený ministerstvem kultury. Tento celek se ustanovením jednotné koncepce zformoval v roce 1957. Organizace měla podobu centralizovaného podniku, v jehož čele stál ředitel, kterému byly podřízeny tři výrobní pracoviště se sídly v Praze, Uherském Hradišti a v Brně. Košíkářských dílen bylo zřízeno několik, podle místa, kde žili mistři pletaři. Hlavní byly v Mělníce, Morkovicích nebo na Zbraslavi. Před rokem 1989 zajišťovalo ÚLUV svou produkci ve 45 vzorkových dílnách a 15 prodejnách Krásné jizby. Díky profesionalitě etnografů a designérů, jejichž spolupráce je dodnes ojedinělá i v evropském kontextu, získávaly výrobky ÚLUV řadu mezinárodních a domácích ocenění.
24) Staré řemeslo v době socialismu V 60. letech 20. století se hospodářství v Československu stabilizovalo a kupní síla obyvatel se zvedla. Lidé začali mít zájem o výrobky lehkého průmyslu, kterých byl do té doby kvůli marginální pozici v rámci národního hospodářství nedostatek. Košíkářství prožilo doslova renesanci. Začaly se sériově vyrábět bytové doplňky, nábytek, pletené nákupní koše a tašky nebo kazety na šití. Do učení byli přijímáni noví učni. Začalo se s investicemi do výrobních prostor. I přesto se této profesi věnovali lidé, kteří neměli perspektivu lépe placeného či lépe společensky hodnoceného zaměstnání. Výroba se zaměřila na pletení ze slabých materiálů jako je vrbový loubek, dovážený ratan, pedig nebo slabé proutí. Pletlo se na formách, vyplétaly se kostry výrobků. Populární byla překližková dna. Snížily se výrobní náklady a spolu s nimi i řemeslná dovednost pletařů. Pletené výrobky často ztratily klasické řemeslné zpracování. Jen pár pletařů si zachovalo řemeslnou zručnost. Na výrobcích však bylo stále znát ruční zpracování přírodního materiálu a byly žádané. Výrobní kapacity umožňovaly zahraniční vývoz, především kazety na šití z Morkovic. Domácí pletené řemeslo přešlo na úroveň tovární výroby, což značně zvedlo náklady. Z pletení se musel uživit celý aparát režijních lidí a pokrýt náklady na výrobní budovy. Oproti cenám pletených výrobků byly v období socialismu mzdy košíkářů nízké. Košíkářská družstva se zaměřovala na nábytek a bytové doplňky. Klasické koše pletli příležitostní pletaři k zaměstnání a důchodu. Od národních výborů se na výrobu košů a březových košťat dostávala povolení.
|
